Synapse
2023 / 2026
Florenc, Metro line C, Prague
Umění pro město / GHMP
Vítězný umělecký návrh otevřené soutěže „Světlo pro metro“ pro stanici metra Florenc v Praze
projektová prezentace:
PDF youtube
V duchu prozkoumání propojení lidské civilizace a technologie vytváří instalace na pražském Florenci vizuální metaforu městské dopravy jako nervového systému města. Město, žijící organismus, úl lidských vědomí, zpracovává svůj nervový systém skrze dráhy metra, tramvají a autobusů, na nichž jeho občané, světélkující neurony, přenášejí své příběhy a myšlenky podél světelně oživených synaptických spojů se stíny tajemství ve svých koridorech a tepnách. Tyto dráhy posunují lidstvo přes urbanistickou krajinu, vytváří komplexní síť propojených cest a stezek. Florenc, páteř Prahy, křižovatka osudů, ve které se střetávají příběhy lidí a kříží linky veřejné dopravy, místo, kde se přestupuje mezi stanicemi a životními etapami, vytváří největší synapsi v tomto organismu. Synapse — fungující na bázi elektrických výbojů a jejich přenosů, tak synchronně dotváří celou poetiku světelného díla, které by bez elektřiny fungovat nemohlo.
Představte si 170 zářících buněk - každá emitující svou vlastní energii a vlastní příběh, tvořící tak pulzující světelnou grafiku, která v nás rezonuje jako melodie urbánní symfonie. Buňky mezi sebou navazují kontakty - synapse, které se větví, dále vznikají, či zanikají. Synapse, místo přestupu a interakce mezi buňkami, světélkují a reflektují pohyby, vzruchy, které k nim přicházejí z nás všech - občanů tohoto úchvatného, živého organismu. Každý vzruch, každé světlo v instalaci je jako individuální cesta někoho z nás v nekončícím proudu.
Skleněná stěna díla odkazuje k tradici prosklených stropů, které v budovách běžně poskytují přístup přirozeného denního světla a pocitově tak zvětšují prostor. Symbolicky pak odkazuje k původní budově vlakového nádraží Praha - Těšnov, které bylo postaveno v novorenesančním stylu se secesními prvky, v jehož interiéru se právě takový skleněný strop nacházel. Toto zázemí propojuje minulost s přítomností, historii s moderní technologií, vytvářející most mezi érami a ukazující na nekonečný cyklus změn, kterými město v toku času (a lidí v něm) prochází. Na změny v denním tepu města odkazuje i proměnlivá chromatičnost díla a její posun ze studené do teplé bílé v závislosti na denní době.
V jednotlivých boxech se poté odehrává hra s hloubkou prostoru. Světelné zdroje jsou umístěny ve dvou úrovních. Centrální světlo míří směrem do prostoru. Dílo také chová prvky minimalismu a geometrické abstrakce, klid a čistotu, která nenarušuje, ale spíše rozjasňuje a opticky rozšiřuje podchod. Grafika, která se nikdy nevrací k tomu, čím byla, nabízí stále nový obraz, nový začátek, nový příběh při každém pohledu. A tak dílo stojí jako symbol městského pohybu, otevřený prostor pro nekonečné možnosti, které před námi město rozprostírá, v němž každý může najít svou vlastní cestu, svůj vlastní příběh nebo putování. Stává se geometrickou mapou, která nám něco šeptá o nekončících cestách provázející náš běžný den.
Nabízí nám moment k zamyšlení, zastavení se: jakou stopu zanecháváme ve spletité síti spojení a střetnutí? A jak naše každodenní volby a cesty ovlivňují tento neustále se vyvíjející organismus, kterým je naše město?